Je dokonáním pokání křesťana, v níž se odpouští hříchy mocí Kristovou.

Podmínky:
-lítost – tj. bolest ducha a odsouzení spáchaného hříchu spojeného s předsevzetím v budoucnu již nehřešit
-vyznání hříchů před knězem – je nezbytné vyznat všechny těžké hříchy, kterých je si kajícník vědom, u všedních – každodenních vin – není zpověď nezbytná, ale církev ji naléhavě doporučuje. Pravidelná zpověď všedních hříchů pomáhá vychovávat svědomí, bojovat proti zlým náklonnostem, dát se Kristem uzdravit a postupovat v životě Ducha.
zadostiučinění (pokání) – po rozhřešení musí kajícník vykonat něco navíc, aby napravil a odčinil svoje viny, musí vykonat pokání (modlitba, almužna, služba bližnímu, skutky milosrdenství)
svátost smíření je nutná minimálně jedenkrát za rok – nejlépe o Velikonocích, doporučuje se však jedenkrát za měsíc
Jestliže přijímáme Boha jako nekončící lásku, která se zjevuje v Ježíši Kristu, pochopíme nutnost stálé vnitřní proměny a očišťování. Láska Boží totiž umožňuje člověku pochopit podstatu každého provinění a nevěrnosti. Naše hříchy nám ale mohou být odpuštěny, protože Ježíš vzal z lásky k nám naše nepravosti na sebe. “Byl proboden pro naše hříchy, rozdrcen pro naše viny, tížily ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily” (Iz 53,5).
Ve svátosti smíření se v přítomnosti kněze zpovídáme Bohu. Kněz je zde pouze viditelným nástrojem milosrdné Boží lásky. Kněz sám hříchy neodpouští!

Lítost nad hříchy a vyznání

Lítost spočívá nejprve v uznání zla a zkázy, které způsobí hřích v nás samých, v bližních a dokonce – jistým způsobem – i v Bohu. Získat odpuštění je možné jenom tehdy, když upřímně uznáváme zlo svých hříchů a vyznáváme je před Bohem.
Lítost je prosbou
Naše lítost se projevuje tím, že svěříme zlo hříchu Božímu milosrdenství. Lítost je upřímnou prosbou, aby naše nepravosti Bůh vzal na sebe a aby nás ochránil před následky našich hříchů.
Rozhodnutí k nápravě
Vyznání hříchů musí být spojeno s upřímným předsevzetím napříště se jich nedopouštět. Rozhodnutí k nápravě není “dodatkem” ke svátosti pokání, ale vyplývá z její podstaty. Zpověď totiž nespočívá na přiznání se k našim slabostem před knězem, vyznání hříchů ukazuje, že jsme se rozhodli s nimi bojovat.
SVÁTOST SMÍŘENÍ JE ZVLÁŠTNÍM MÍSTEM, KDE ČLOVĚK ZRANĚNÝ VLASTNÍM HŘÍCHEM MŮŽE ZCELA OTEVŘÍT SVOJE SRDCE UZDRAVUJÍCÍ SÍLE LÁSKY BOŽÍ; MÍSTEM, KDE MŮŽE VYPOVĚDĚT V ÚPLNOSTI, CO HO NEJVÍC BOLÍ A TRÁPÍ.
 
Příležitost ke svátosti smíření je v naší farnosti půl hodinu před každou mší svatou a před prvním pátkem v měsíci od 16:00 hod.
Dále před Vánocemi a Velikonocemi. Je možné se také domluvit s knězem osobně.
Pomůcky ke zpytování svědomí:
Zpytování svědomí není pouhým vypočítáním našich hříchů. Je modlitbou, kdy v upřímnosti a pravdě stojíme před Bohem. Všechny návody na zpytování budou vždy nedokonalé ve srovnání s otevřením našeho raněného srdce před milujícím Otcem. Když se připravujeme na zpověď, nechme se proto ovlivnit i intuicí vlastního srdce.
Několik podnětů ke zpytování svědomí:
– První otázky by se měly týkat našeho postoje vůči Bohu.
-Dále zkoumáme postoje a chování vůči bližním: partnerům, rodině, přátelům, rodičům…
-Odpuštění bližním je dalším důležitým krokem. Kdybychom se nechtěli smířit, znamenalo by to, že svých hříchů nelitujeme.
-Ke zpytování svědomí patří též reflexe vztahu k sobě samému, protože z Ježíšových slov vyplývá i nutnost této formy lásky. Je ale třeba rozlišit sebestřednou sobeckou sebelásku od opravdové lásky. Ten, kdo neumí milovat sám sebe, není též schopen lásky ke svému bližnímu.
-Významným hříchem je pýcha, která nás trápí pomyšlením, že nejsme takoví, jakými by nás chtěla mít ona…
-Nezřídka žijeme ve zbytečných obavách o sebe a své bližní. Strachem pak trápíme i ostatní, poněvadž se snažíme ovlivnit to, co na nás nezáleží. Poddávání se strachu je projevem nedostatku důvěry vůči Bohu.